O odpovědích na otázky bez odpovědi...

Když mi onehdá (pozn. to slovo nemá chybu!:) moje kamarádka Šárka (♥ zdravím Tě Šári) řekla, že mám dar, přivést ostatní k odpovědím na otázky bez odpovědí (pokud odpověď chtějí znát), moc jsem tomu nerozuměla. Jaký dar, že to teda vlastně mám? Radši jsem nepátrala. Tedy ne hned...

Vlastně docela vím, jak umí tyhle věčné otazníky v životě potrápit. Sama jsem (nedobrovolným) vlastníkem několika takových - nedokončených dialogů, který už mi nikdo nezodpoví, nevyřešených situací, které se řešení už nedočkaly, vyřčených slov, jejichž význam a poslání dodnes postrádám...
Zkrátka pro ,,lidi dialogu,, jako já, je tohle holý utrpení.
A taky trpím.
Rochním se v té otazníkové kaši a ve vysvobození už ani nedoufám.
A rozhodně v tom nejsem sama!
Úplně mi stačí rozhlédnout se ve svém okolí...

Mám s ním zůstat nebo ne? Co tím myslel, když řekl, že...? Mám si s ním začít? Nevím, co chci v životě dělat? Proč už se mi neozval? Nevím jak dál, co dělat?

Ten seznam by nebral konce. Moře otázek ale žádná odpověď. A čím déle odpověď nepřichází, tím víc ztrácíme schopnost, vidět vše v jasnosti denního světla. Až všechno nakonec pohltí tma. Tehdy už ale býváme ze všeho tak trochu zoufalí. Pozdě!
Všímám si, že lidé kteří v životě tápou, hledají a nenachází, mají něco společného. Nedůvěru v sebe sama. A je úplně jedno, jestli si to přiznají nebo ne. Prostě si nevěří!

A k tomu mému ,,daru,,? Je to vlastně hrozně jednoduchý a celý si to málokdy uvědomuju. Možná je to o schopnosti rozeznat a umět uchopit  právě ta místa, kde si člověk věří málo a nebo ani trochu. Místa, která působí bolest a vedou někdy až k beznaději. Ale taky místa, kde začíná změna a kde jsou všechny ty chybějící odpovědi ukryté. Přesně na tyhle místa je potřeba se zaměřit. Nebát se jich!
Ten ,,dar,, má totiž podle mě každý.
A funguje to! Opravdu!

Jen ne u mě...
Důvod samozřejmě neznám.
Zůstává totiž tou mojí otázkou bez odpovědi...