O odpovědích na otázky bez odpovědi...

Když mi onehdá (pozn. to slovo nemá chybu!:) moje kamarádka Šárka (♥ zdravím Tě Šári) řekla, že mám dar, přivést ostatní k odpovědím na otázky bez odpovědí (pokud odpověď chtějí znát), moc jsem tomu nerozuměla. Jaký dar, že to teda vlastně mám? Radši jsem nepátrala. Tedy ne hned...

Vlastně docela vím, jak umí tyhle věčné otazníky v životě potrápit. Sama jsem (nedobrovolným) vlastníkem několika takových - nedokončených dialogů, který už mi nikdo nezodpoví, nevyřešených situací, které se řešení už nedočkaly, vyřčených slov, jejichž význam a poslání dodnes postrádám...
Zkrátka pro ,,lidi dialogu,, jako já, je tohle holý utrpení.
A taky trpím.
Rochním se v té otazníkové kaši a ve vysvobození už ani nedoufám.
A rozhodně v tom nejsem sama!
Úplně mi stačí rozhlédnout se ve svém okolí...

Mám s ním zůstat nebo ne? Co tím myslel, když řekl, že...? Mám si s ním začít? Nevím, co chci v životě dělat? Proč už se mi neozval? Nevím jak dál, co dělat?

Ten seznam by nebral konce. Moře otázek ale žádná odpověď. A čím déle odpověď nepřichází, tím víc ztrácíme schopnost, vidět vše v jasnosti denního světla. Až všechno nakonec pohltí tma. Tehdy už ale býváme ze všeho tak trochu zoufalí. Pozdě!
Všímám si, že lidé kteří v životě tápou, hledají a nenachází, mají něco společného. Nedůvěru v sebe sama. A je úplně jedno, jestli si to přiznají nebo ne. Prostě si nevěří!

A k tomu mému ,,daru,,? Je to vlastně hrozně jednoduchý a celý si to málokdy uvědomuju. Možná je to o schopnosti rozeznat a umět uchopit  právě ta místa, kde si člověk věří málo a nebo ani trochu. Místa, která působí bolest a vedou někdy až k beznaději. Ale taky místa, kde začíná změna a kde jsou všechny ty chybějící odpovědi ukryté. Přesně na tyhle místa je potřeba se zaměřit. Nebát se jich!
Ten ,,dar,, má totiž podle mě každý.
A funguje to! Opravdu!

Jen ne u mě...
Důvod samozřejmě neznám.
Zůstává totiž tou mojí otázkou bez odpovědi...

O chybění..

Chybění je taková moje denní přesnídávka. Dávkuju si jí sama a nikdy nezapomínám. A někdy docela bryndám...

Jedu sama dvacetdvojkou a najednou mám čas dát stopku myšlenkám a pozorovat svět kolem. Většinou dost nepřítomně zírám z okna. Dělám to tak vždycky a připadám si  hrozně vyjímečně a oduševněle. Představuju si, jak všichni spolucestující marně přemýšlí nad tím,co se mi asi honí hlavou. Heh, naivko! V tramvaji mi nejvíc chybí lidi. Lidi, co proběhly mým životem a já nestihla říct ani AHOJ! Nechtěla jsem je nechat jít a rozhodla se, že mi prostě budou pořád chybět.

Chybění je stesk. Kopa stesku, která nedá člověku spát. O chybění jsou celý probdělý noci..

Ty noci, kdy nejde mozek vypnout a člověk je tak trochu na sebe naštvanej, že ještě nespí a jaký bude ráno krutý. Noci, kdy minuty jsou jako hodiny a kdy čas se tak divně vleče, že všechen ten stesk uvnitř je téměř uchopitelnej. Jenže on jenom nabobtnal, pláče a my s ním. Chybění je ubrečená bublina někde uvnitř nás.

Taky si čas od času uvědomuju, že na svůj stesk chci být sama. Nikým nepozorována a nerušena. Tak je mi nejlíp. Hezky se odříznout od všeho a od všech. Vedle sebe pak už snesu jen borůvkovej koláč. 

Chybění je taky samota.

Samota, ale není zlá.

Zato osamělost ano.