O chybění..

Chybění je taková moje denní přesnídávka. Dávkuju si jí sama a nikdy nezapomínám. A někdy docela bryndám...

Jedu sama dvacetdvojkou a najednou mám čas dát stopku myšlenkám a pozorovat svět kolem. Většinou dost nepřítomně zírám z okna. Dělám to tak vždycky a připadám si  hrozně vyjímečně a oduševněle. Představuju si, jak všichni spolucestující marně přemýšlí nad tím,co se mi asi honí hlavou. Heh, naivko! V tramvaji mi nejvíc chybí lidi. Lidi, co proběhly mým životem a já nestihla říct ani AHOJ! Nechtěla jsem je nechat jít a rozhodla se, že mi prostě budou pořád chybět.

Chybění je stesk. Kopa stesku, která nedá člověku spát. O chybění jsou celý probdělý noci..

Ty noci, kdy nejde mozek vypnout a člověk je tak trochu na sebe naštvanej, že ještě nespí a jaký bude ráno krutý. Noci, kdy minuty jsou jako hodiny a kdy čas se tak divně vleče, že všechen ten stesk uvnitř je téměř uchopitelnej. Jenže on jenom nabobtnal, pláče a my s ním. Chybění je ubrečená bublina někde uvnitř nás.

Taky si čas od času uvědomuju, že na svůj stesk chci být sama. Nikým nepozorována a nerušena. Tak je mi nejlíp. Hezky se odříznout od všeho a od všech. Vedle sebe pak už snesu jen borůvkovej koláč. 

Chybění je taky samota.

Samota, ale není zlá.

Zato osamělost ano.