O sentimentálních odchodech...

Tak samozřejmě jsem věděla, že takový ráno někdy přijde. A přišlo. Dneska.

Můj poslední pracovní den...

Chtěla jsem se na to nějak připravit s tendencí udělat si ten den něčím vyjímečnej.

Ale hrozně těžko vzdoruju svý sentimentalitě. Tak jsem se nakonec vrhla jen do takových těch obyčejností.

Zalila jsem kytky, ořezala všechny tužky, seřadila knížky v polici podle velikosti, vyskartovala šmíráky, otevřela okno, outlook a dala poslední aktualizaci.

Žádný nový e-mail. Překvapivě. A asi poprvý mi to vadilo. Tak jsem to zase všechno zavřela. Okno, outlook a zbytek naděje, že tenhle den bude v něčem dobrej.
Celej den se tak nesmyslně vlekl.

V půl pátý jsem vypla počítač a židli způsobně přisunula ke stolu, tak jako by na tom najednou záleželo.

Pak jsem ještě chvíli stála mezi dveřma a myslím, že mi v  několika vteřinovým filmu proběhly před očima všechny příběhy, který se do tý místnosti za 4 roky vešly. .

Tak jo,teď už můžu jít. Špitla jsem si pro sebe. Dveře se zavírají sakra těžko, když je to naposled. Vlastně možná, že stejně jako poprvý.

Klíč jsem položila na recepci a na chodbě jsem si  vzala ze stolu leták. Jen tak symbolicky jako cizí návštěvník.

Dveře bouchly svým typickým způsobem.

Vlastně den jako každej jinej.
Přesvědčuju se ve spěchu na poradu do nové práce.

Ale stejně..
Taková zvláštní tíseň najednou.

Konec kapitoly.

Obracím list, ale knihu nezavírám. 

Pořád je, co číst...

Někdy je bláznivý, že si člověk naivně myslí, že jsou věci, kterých se nikdy nedočká.
Pak se prostě ráno probudí, oni se stanou a on téměř nic necítí.

Takovej zvláštní druh emoční apatie, která pomáhá lidem jednodušeji žít.