O touhách a hranicích

Psáno při:
https://www.youtube.com/watch?v=UmUQRMz_WNg



Lepší vrabec v hrsti než touha na střeše!
Slyšela jsem v nějakým už dávno zapomenutým songu od bůhví koho.
Je fakt, že mi to v hlavě uvízlo.

Hm..

Touhu nelze mít v hrsti. Myslím.
Ona na tý střeše sedí pořád. A ano překvapivě sedět bude..
Zřejmě proto pořád lidi touží. Pro tu nepolapitelnost.
A asi čekají, že jim do té hrsti spadne sama (a naplněná k tomu!).

Toužení samo o sobě je ale hezký. Unáší lidi na vlně vizí, pocitů a představ.
Umí udělat dobře. I když  jen dočasně..

Vzpomínám si na některý svý dětský touhy a trochu kostrbatě si je porovnávám s těmi současnými.
Toužila jsem hlavně po dospělosti, po tom rychle vyrůst, abych si mohla třeba sama bez dovolení podat z police ve špajzu jahodovou marmeládu, které bylo vždycky málo a muselo se s ní šetřit. (jedna z nepochopitelných krutostí mýho dětství:-).

Teď je to jiný..
Jsem větší realista. A nebo si na to jen hraju...?
Došla jsem do bodu, kdy mám pocit, že vše má mít své hranice, který se mi teda moc otvírat nechtějí.
Tak pro jistotu nemají ani žádný dveře.

Takže tohle je ta dospělost?
Svázanost, stereotypy, etikety a přirozenost ve svěráku momentálních trendů...
Snad ani nemá cenu psát, jak je to smutný.

No a pak jsou tu takzvaný tužby nenaplněný. Poloprázdný a vyhaslý sny, co se jen tak občas přihlásí o slovo v toku řeky života. Tak na ty jsem krátká. Upřímně. Neumím je vytěsnat z hlavy. A neumím je ani akceptovat. Děsí mě.

Tužeb se ale vzdávat nechci. Chyběly by mi. Ať jsou jakýkoliv. Je to můj malej exit, když zrovna realita není pohádka.

Koneckonců je možná vážně blbost dávat tužbám nějaký omezení nebo hranice. Možná stačí jen nečekat, zvednout zadek a vyšplhat se na tu střechu za nimi.
Posadit se  a prostě jen být.

Nic víc...
Nic míň...