středa 9. prosince 2015

O jednatřicáté křižovatce


Psáno při:
https://www.youtube.com/watch?v=xXDORteQAdQ

                                                                   
31.
Tolik mi je.
Ano.
Třicet plus jedna.
Trojka a jednička.
Třicítka s jedním  malým bonusem.
A taky začátkem další dekády na nanečisto..

Přestěhovala jsem do nový etapy života.
Moje nová tři plus jednička je novej prostor, ve kterým se teda ještě neumím úplně orientovat.
Spíš tak váhavě (jak jinak) stojím na místě, dívám se, čekám a říkám si, že čím budu starší, tím toho prostoru budu asi potřebovat víc a víc. A trochu se bojím, abych se v těch přibývajících pokojích za pár let už neztratila.
I když je to fuk, hlavně ať ty pokoje nejsou prázdný...
Představa rána v úplně prázdným pokoji je děsná. Taková ušmudlaná horor story.
Pro některé realita...

Pochopitelně.

Miluju brouzdání. Bezhlavý, bezcílný, spontánní ve kterým vždycky někam dojdu. Někdy to vypadá, že něco hledám. Ale není to tak. Courám se a procházím nejen ulice, ale i takový ty tichý čtvrti v hlavě. Místa, který kdysi obsahovaly všechno a teď už na nich není nic. Nebytové prostory k pronájmu předurčené k tomu, že majitele nikdy nenajdou. Zapadnou a zmizí. Stejně tak jako ti, co je vytvořili.
Světy, co se mezi sebou kříží a z těch křižovatek rostou další (mikro)světy sahající bůhví kam. Plné dalšího nespočtu křižovatek a nových (ne)pochopení.

A jak tak stojím na té jednatřicáté křižovatce s nápisem POCHOPENÍ, chápu konečně, že ať se vydám kamkoliv, vždycky dojdu někam, kde budu muset znovu něco pochopit.
Což o to.
Já si jen tiše přeju, abych se nesnažila pochopit stále jen jednu stejnou věc znovu dokola.

Znova.

Pochop(te)!