pondělí 12. října 2015

O komplikacích

Psáno při:

https://www.youtube.com/watch?v=qoWRs7lXtYE



Jestli něco lidé umějí, tak komplikovat život.
Ideálně sobě a druhým.

Poslední dobou to slovo slýchám až příliš často.
Někdy mám pocit, že si ho můžu zalít místo kafe, zamíchat a vypít.
Je takové instantní.

Ráno potkávám a míjím na ulici mraky lidí, co se komplikovaně už jen tváří. Drží komplikované telefony a chrlí kolem sebe nekonečno komplikovaných signálů. K čemu? Vědí to vůbec?
Člověk by si kolikrát vzal snad i deštník, aby došel nekomplikovaně do práce.
I když venku zrovna neprší.

Chceme mít fajn práci, vztahy, být úspěšní, ale je to příliš komplikovaný.
Chceme měnit životy, říkat lidem jak nám na nich záleží, ale je to příliš komplikovaný.
Nechceme být tolik komplikovaní, ale i na to jsme už příliš komplikovaní.

I já jsem komplikovaná. Vím to.
A asi jen líně čekám, kdy mojí komplikovanosti vyprší datum spotřeby.
Bez ALE.

Takže..

Nikdy není nic tolik komplikované jako to, co za komplikované sami považujeme.

Nikdy není nic tak jednoduché, jako uvěřit tomu, že komplikace přicházejí jen tak sami.
A sami odcházejí.
Protože jestli něco bezpečně nefunguje, tak tohle.

Komplikace žijí v páru a rády se množí.

A přicházejí většinou, když jsme sami. A nebo možná právě proto.
Nejvíc zranitelní.
Než pochopíme, že je to nutnost.
Vyrovnávací prvek.
A přestaneme nad sebou vítězit.
A prohrávat.

A přestaneme být komplikovaní.
Sobě a druhým.