O kráse (ne)vědomosti

Psáno při: https://www.youtube.com/watch?v=Gir5ZvpGws8



Probudila jsem se kolem třetí.
Ráno.
Z otevřeného okna se mě dotýkala Praha ve svojí nejklidnější podobě.
Sedla jsem si ke stolu a husí kůži jsem cítila i na kloubech prstů.
Léto bylo fuč.
A já vzhůru ve tři ráno.

Dostala jsem děsnou chuť na maliny. Takový ty šišatý a vošklivý, co jsem trhala dětskou rukou prostrčenou okem pletiva ze sousedovic zahrady. Ten plot byl rezavej a já měla od toho vždycky celou odřenou a oranžovou ruku.  Přála jsme si tam zase stát a (ne)vědět, že je to vlastně nebetyčná drzost. Brát si cizí maliny. Dobrý maliny.
Přišlo mi to líto...
Zapálila jsem si cigaretu a s prvním vyfouknutým obláčkem, jsem na to radši zapomněla.
Myslela jsem na lidi, co ještě spí. Jaký mají štěstí. (Ne)ví o tom snad?

Zase ta chutˇna maliny...

Venku svítalo a to Praze strašně nesluší. Tehdy mi připadá nejvíc šedivá.
V krabičce se k sobě choulily tři  poslední cigarety a novej den.

Zaslouží si šanci?

Novej den je vlastně takovej kámoš, kterýho nikdy nemůžeš obejmout, ale můžeš se s ním aspoň poprat a doufat, že ti to v nestřeženým okamžiku vrátí. Přátelství na věky.

Poslední cigareta..

Praze to sluší a novej den už dávno šanci dostal.
Jen tak.
(Ne)vědomky.