pondělí 27. března 2017

O cestách zpět


Přemýšlela jsem o bezpečnejch místech. Bylo to cestou vlakem.
Domů.
Cestou do bezpečí a dětskejch jistot. Cestou do osmdesátýhočtrtýho.
Nezmám lepší kulisu na vnitřní filozofie než rychlík Praha - Domažlice.
Sledování krajiny a spolucestujících v odrazu okna. Mizející od(b)razy beze slov.
Krátká groteska vlakového kupé, která končí a začíná se zvukem píšťalky výpravčího. Groteska lemovaná uniformou a falešnou autenticitou.

Zvláštní jakou vzdálenost musí někdy člověk urazit do (nebe)bezpečí minulosti. Desítky, stovky, tisíce metrů, kilometrů, minut, hodin nebo roků. Tomu chvilkovými pocitu (ne)štěstí je úplně fuk jestli se děje ve vlaku nebo jen ve vzpomínkách. Ty vzpomínky jsou na dosah. Jen dotknout se jich nejde. Nebe plný hvězd. Hluboká neměnnost. Minulost.

Minulost nejde změnit! (Aha)  A  každý ohlídnutí zpět ničí momentální okamžik přítomnosti.
No jo furt!
Lobotomii mi jen tak nikdo neudělá. Problém nemá řešení.
Pravděpodobně jsme na doživotním útěku před minulostí. Lamasové ztracený v třešňový aleji.

Jenže cesty zpět by mohly bejt i o svobodě.
Svobodě mysli.
A volby.
A Zeman zase kandidoval.
Problém nemá řešení.
A lobotomii Zemanovi jen tak někdo neudělá.

A co když se jednou nebude kam vrátit?
Nebudou žádný cesty zpět.
Žádná svoboda.
Žádná mysl.
Žádnej smysl.

Svobodě mysli.
Tak na to mysli!












Žádné komentáře:

Okomentovat