O rychlíku číslo 2014

Poslední dny přemítám nad přímou úměrou  mezi stoupajícím věkem a rychlostí času.

Čím jsem starší, tím míň se mi ten rok vleče.
A jako nejsem z toho dvakrát nadšená.
Vzpomínám si, jak mi v dětství letní prázdniny připadaly jako dva roky prázdnin.

Přála bych si, aby rok měl celý roky. Aby hodiny měly další hodiny, aby rána byly nekonečný a noci naopak zase jasně konečný.

Nefunguje to.
A asi už nikdy nebude.

Tenhle rok jsem projela rychlíkem.
Zastavila na pár důležitejch zastávkách, kde ke mě přistoupilo pár důležitejch lidí a pár jich zase vystoupilo - díky bohu!
Tleskám těm, co se mnou jedou celej život  nebo aspoň jeho poměrnou část a děkuju jim, že to ve zdraví zvládaj. A taky tajně doufám, že oni nikdy nevystoupí.
Po cestě 2014 jsem taky plno věcí ztratila, zašantročila, abych je pak mohla s radostí znovu najít nebo abych je radši už nikdy nehledala.
A jestli jsem něco tenhle rok opravdu hledala, tak sebe sama.
Přitom největší inspirací mi byli lidé kolem mě a jejich neskutečné životní příběhy, kterých jsem se stala na chvíli součástí. Za to jsem neskonale vděčná.

Na konci toho všeho jsem si uvědomila, že už nechci nic hledat, protože hledat neznamená najít, ale pořád jen hledat. Tak se radši dívám, protože dívat se znamená i vidět a pak třeba i konečně uvěřit ( v sebe/v cokoliv). A nic lepšího než tohle ani najít nelze.

Tak já si jako novoroční přání budu přát, aby se lidi začali víc dívat.
Ne jen před sebe, ale i kolem sebe...