O slibech a lidech

Chtěla jsem napsat něco..

Něco o slibech.

Sobě a lidem. 

Slibuju tak dlouho kam sahá moje paměť. Nejintenzivněji jsem myslím slibovala když jsem  asi ve 13 letech visela hlavou dolů na jedné pouťové atrakci. Za těch 5 minut jsem tenkrát slíbila úplně všechno a všem (veřejně a nahlas!). Avšak s prvním dotykem mého chodila na povrchu zemském už jsem ani o jednom slibu nevěděla. Jistě.

Tak nějak mám pocit, že jsem se během života s jiným přístupem už nesetkala... 

Možná. 

Abych zas někomu nekřivdila. Včetně mě.

Pocit ohrožení je největším zdrojem všech slibů. To vím. 

Sliby jsou tenkej led. Vždycky byly, jsou a budou. 

Slib je limit. Je to oprátka, do který každej dobrovolně navlíká hlavu, když má pocit, že potřebuje prostor a čas na změnu. Slib je vstupenka, kterou ale většinou nikdy nikdo neuplatní. Jen si jí koupí. To stačí. Je v tom totiž i kus zbabělosti, ležící někde mezi pocitem závazku a odpovědností. 

Slib chce dávat naději. A taky jí dává. Naději, že něco nebo všechno bude jinak. 

Sliby jsou trumfy, který taky rázem umí každou naději proměnit  v utrpení.

Někdy je to až dojemné. Ta nepoučitelnost.

Slibujeme.

Právě kvůli naději. Protože ta je věčná.
My ne.

Vždycky to tak bylo, je a bude.