O cestách zpět

Přemýšlela jsem o bezpečnejch místech. Bylo to cestou vlakem.
Domů.
Cestou do bezpečí a dětskejch jistot. Cestou do osmdesátýhočtrtýho.
Nezmám lepší kulisu na vnitřní filozofie než rychlík Praha - Domažlice.
Sledování krajiny a spolucestujících v odrazu okna. Mizející od(b)razy beze slov.
Krátká groteska vlakového kupé, která končí a začíná se zvukem píšťalky výpravčího. Groteska lemovaná uniformou a falešnou autenticitou.

Zvláštní jakou vzdálenost musí někdy člověk urazit do (nebe)bezpečí minulosti. Desítky, stovky, tisíce metrů, kilometrů, minut, hodin nebo roků. Tomu chvilkovými pocitu (ne)štěstí je úplně fuk jestli se děje ve vlaku nebo jen ve vzpomínkách. Ty vzpomínky jsou na dosah. Jen dotknout se jich nejde. Nebe plný hvězd. Hluboká neměnnost. Minulost.

Minulost nejde změnit! (Aha)  A  každý ohlídnutí zpět ničí momentální okamžik přítomnosti.
No jo furt!
Lobotomii mi jen tak nikdo neudělá. Problém nemá řešení.
Pravděpodobně jsme na doživotním útěku před minulostí. Lamasové ztracený v třešňový aleji.

Jenže cesty zpět by mohly bejt i o svobodě.
Svobodě mysli.
A volby.
A Zeman zase kandidoval.
Problém nemá řešení.
A lobotomii Zemanovi jen tak někdo neudělá.

A co když se jednou nebude kam vrátit?
Nebudou žádný cesty zpět.
Žádná svoboda.
Žádná mysl.
Žádnej smysl.

Svobodě mysli.
Tak na to mysli!

O odrazech

Psáno při: https://www.youtube.com/watch?v=sYEc48RAQN8

Odraz.

Z místa, v zrcadle, z bloků, ode dna, světla..

Odrazy putují s námi životem.
Prvním odrazem je světlo, které po narození spatříme. Svět.
Zároveň světlo bývá někdy i posledním naším odrazem na světě. Na konci tunelu.
Sami jsme pak odrazem světa ve kterém žijeme. Sami si ho vytváříme.

Odrazy jsou patníky na cestě. Naší cestě.
To proto mají ty opravdové patníky u silnice odrazky.
Vedou nás ve tmě, když cesta vidět není.

Odrazy nejsou jen věci. Jsou to i lidi.
Lidi co přijdou a zkříží nám cestu.
Některé vidíme v tom lepším světle, jiné ve špatném, jiné přehlídneme.
A některé vídáme v odrazu v zrcadle. My.
Pro ty platí to samé.
Příčina mnoha pádů.

Odrazy jsou stádem černých a bílých oveček, jejichž počet nikdy nesouhlasí.
Odrazu často předchází pád. A bolest.
Odraz je pohyb vzhůru. Ke světlu. Ke slunci. K sobě.
Odraz je symbolem zlepšení a uzdravení. Ale taky momentu pravdy a uvědomění.

Odrazy nás učí. Utváří nás.
Všichni jsme odrazem něčeho nebo někoho.

Odrazy (ne)jsou složitý.
Ale pořád jsou.
A dokud budou.
Bude to dobrý.

O kráse (ne)vědomosti

Psáno při: https://www.youtube.com/watch?v=Gir5ZvpGws8



Probudila jsem se kolem třetí.
Ráno.
Z otevřeného okna se mě dotýkala Praha ve svojí nejklidnější podobě.
Sedla jsem si ke stolu a husí kůži jsem cítila i na kloubech prstů.
Léto bylo fuč.
A já vzhůru ve tři ráno.

Dostala jsem děsnou chuť na maliny. Takový ty šišatý a vošklivý, co jsem trhala dětskou rukou prostrčenou okem pletiva ze sousedovic zahrady. Ten plot byl rezavej a já měla od toho vždycky celou odřenou a oranžovou ruku.  Přála jsme si tam zase stát a (ne)vědět, že je to vlastně nebetyčná drzost. Brát si cizí maliny. Dobrý maliny.
Přišlo mi to líto...
Zapálila jsem si cigaretu a s prvním vyfouknutým obláčkem, jsem na to radši zapomněla.
Myslela jsem na lidi, co ještě spí. Jaký mají štěstí. (Ne)ví o tom snad?

Zase ta chutˇna maliny...

Venku svítalo a to Praze strašně nesluší. Tehdy mi připadá nejvíc šedivá.
V krabičce se k sobě choulily tři  poslední cigarety a novej den.

Zaslouží si šanci?

Novej den je vlastně takovej kámoš, kterýho nikdy nemůžeš obejmout, ale můžeš se s ním aspoň poprat a doufat, že ti to v nestřeženým okamžiku vrátí. Přátelství na věky.

Poslední cigareta..

Praze to sluší a novej den už dávno šanci dostal.
Jen tak.
(Ne)vědomky.

EASY LIKE EASTER MORNING

Psáno při: EASY LIKE SUNDAY MORNING



Slunce je zpět. Konečně.

A přišlo a i do mýho zachumlanýho života.

Vždycky mě bavily tyhle sluncem zalitý dny, kdy si všecko jen tak řídím z postele. Je to tak snadný...
Teda abych byla konkrétní. Řídím znamená, jakože plán v mojí hlavě je jasnej. Nejasná je jen realizace.
Ale co už...
Jsou Velikonoce.
A slunce.

Z kuchyně na mě volá obrovská kobliha a hrnec narozeninovýho čaje.
Tím nešetřím. Nikdy.
Z pověrčivosti.
Nejspíš abych se těch dalších narozenin dočkala. Nebo kdyby náhodou ne.
Jinak pojídání koblih je jedna z nejspontánnějších věcí, co znám.
Fakt.

Hledání správný strany do který se poprvý zakousnout...
Prsty a bůví co všechno zapatlaný a ulepený od cukru. Rafinovaný(ho)!:-)
Marmeláda na oblečení, který si všimnete až v druhý půlce dne..
A taky nevim proč, ale vždycky se  trefim do tý suchý strany!
A taky ten adrenalin, že se určitě jednou trefim do tý správný...

Život samotnej by se skoro mohl k pojídání koblih přirovnat.
Teda v tom lepším případě.

No, ale zpět k tomu, že jsou Velikonoce.
A že jsou krásný.

I přesto jsem se letos neobtěžovala je slavit.
Proč bych měla.
Potom co poctivě na facebooku prolustruju, jak barevný má kdo vajca, všechny nádiv(k)y, kuřata a beztvaré beránky, už nemám sílu z hola na nic.
A je mi z toho na nic.

Tak slavnostně velikonočně sedím v kuchyni, ukusuju koblihu, srkám čaj a prstem si k tomu nabírám ze sklenice meruňkovou marmeládu.

Zase jsem totiž netrefila tu správnou stranu..

O jednatřicáté křižovatce

Psáno při:
https://www.youtube.com/watch?v=xXDORteQAdQ

                                                                   
31.
Tolik mi je.
Ano.
Třicet plus jedna.
Trojka a jednička.
Třicítka s jedním  malým bonusem.
A taky začátkem další dekády na nanečisto..

Přestěhovala jsem do nový etapy života.
Moje nová tři plus jednička je novej prostor, ve kterým se teda ještě neumím úplně orientovat.
Spíš tak váhavě (jak jinak) stojím na místě, dívám se, čekám a říkám si, že čím budu starší, tím toho prostoru budu asi potřebovat víc a víc. A trochu se bojím, abych se v těch přibývajících pokojích za pár let už neztratila.
I když je to fuk, hlavně ať ty pokoje nejsou prázdný...
Představa rána v úplně prázdným pokoji je děsná. Taková ušmudlaná horor story.
Pro některé realita...

Pochopitelně.

Miluju brouzdání. Bezhlavý, bezcílný, spontánní ve kterým vždycky někam dojdu. Někdy to vypadá, že něco hledám. Ale není to tak. Courám se a procházím nejen ulice, ale i takový ty tichý čtvrti v hlavě. Místa, který kdysi obsahovaly všechno a teď už na nich není nic. Nebytové prostory k pronájmu předurčené k tomu, že majitele nikdy nenajdou. Zapadnou a zmizí. Stejně tak jako ti, co je vytvořili.
Světy, co se mezi sebou kříží a z těch křižovatek rostou další (mikro)světy sahající bůhví kam. Plné dalšího nespočtu křižovatek a nových (ne)pochopení.

A jak tak stojím na té jednatřicáté křižovatce s nápisem POCHOPENÍ, chápu konečně, že ať se vydám kamkoliv, vždycky dojdu někam, kde budu muset znovu něco pochopit.
Což o to.
Já si jen tiše přeju, abych se nesnažila pochopit stále jen jednu stejnou věc znovu dokola.

Znova.

Pochop(te)!

O komplikacích

Psáno při:

https://www.youtube.com/watch?v=qoWRs7lXtYE



Jestli něco lidé umějí, tak komplikovat život.
Ideálně sobě a druhým.

Poslední dobou to slovo slýchám až příliš často.
Někdy mám pocit, že si ho můžu zalít místo kafe, zamíchat a vypít.
Je takové instantní.

Ráno potkávám a míjím na ulici mraky lidí, co se komplikovaně už jen tváří. Drží komplikované telefony a chrlí kolem sebe nekonečno komplikovaných signálů. K čemu? Vědí to vůbec?
Člověk by si kolikrát vzal snad i deštník, aby došel nekomplikovaně do práce.
I když venku zrovna neprší.

Chceme mít fajn práci, vztahy, být úspěšní, ale je to příliš komplikovaný.
Chceme měnit životy, říkat lidem jak nám na nich záleží, ale je to příliš komplikovaný.
Nechceme být tolik komplikovaní, ale i na to jsme už příliš komplikovaní.

I já jsem komplikovaná. Vím to.
A asi jen líně čekám, kdy mojí komplikovanosti vyprší datum spotřeby.
Bez ALE.

Takže..

Nikdy není nic tolik komplikované jako to, co za komplikované sami považujeme.

Nikdy není nic tak jednoduché, jako uvěřit tomu, že komplikace přicházejí jen tak sami.
A sami odcházejí.
Protože jestli něco bezpečně nefunguje, tak tohle.

Komplikace žijí v páru a rády se množí.

A přicházejí většinou, když jsme sami. A nebo možná právě proto.
Nejvíc zranitelní.
Než pochopíme, že je to nutnost.
Vyrovnávací prvek.
A přestaneme nad sebou vítězit.
A prohrávat.

A přestaneme být komplikovaní.
Sobě a druhým.

O touhách a hranicích

Psáno při:
https://www.youtube.com/watch?v=UmUQRMz_WNg



Lepší vrabec v hrsti než touha na střeše!
Slyšela jsem v nějakým už dávno zapomenutým songu od bůhví koho.
Je fakt, že mi to v hlavě uvízlo.

Hm..

Touhu nelze mít v hrsti. Myslím.
Ona na tý střeše sedí pořád. A ano překvapivě sedět bude..
Zřejmě proto pořád lidi touží. Pro tu nepolapitelnost.
A asi čekají, že jim do té hrsti spadne sama (a naplněná k tomu!).

Toužení samo o sobě je ale hezký. Unáší lidi na vlně vizí, pocitů a představ.
Umí udělat dobře. I když  jen dočasně..

Vzpomínám si na některý svý dětský touhy a trochu kostrbatě si je porovnávám s těmi současnými.
Toužila jsem hlavně po dospělosti, po tom rychle vyrůst, abych si mohla třeba sama bez dovolení podat z police ve špajzu jahodovou marmeládu, které bylo vždycky málo a muselo se s ní šetřit. (jedna z nepochopitelných krutostí mýho dětství:-).

Teď je to jiný..
Jsem větší realista. A nebo si na to jen hraju...?
Došla jsem do bodu, kdy mám pocit, že vše má mít své hranice, který se mi teda moc otvírat nechtějí.
Tak pro jistotu nemají ani žádný dveře.

Takže tohle je ta dospělost?
Svázanost, stereotypy, etikety a přirozenost ve svěráku momentálních trendů...
Snad ani nemá cenu psát, jak je to smutný.

No a pak jsou tu takzvaný tužby nenaplněný. Poloprázdný a vyhaslý sny, co se jen tak občas přihlásí o slovo v toku řeky života. Tak na ty jsem krátká. Upřímně. Neumím je vytěsnat z hlavy. A neumím je ani akceptovat. Děsí mě.

Tužeb se ale vzdávat nechci. Chyběly by mi. Ať jsou jakýkoliv. Je to můj malej exit, když zrovna realita není pohádka.

Koneckonců je možná vážně blbost dávat tužbám nějaký omezení nebo hranice. Možná stačí jen nečekat, zvednout zadek a vyšplhat se na tu střechu za nimi.
Posadit se  a prostě jen být.

Nic víc...
Nic míň...